The last fight of Nikita - The last fight of Nikita

Kdysi dávno se jí zdál sen….. Tehdy v začátcích její práce pro sekci….

Kalné ráno kalného dne.
Ledové mrholení cloní svět.
Stojí na mostě nad rozvodněnou řekou a dívá se do rozbouřených vln a jediné, co cítí je touha skočit…
Náhle ji obejmou silné ruce a přitisknou na pevnou hruď. A známý hlas se stopou francouzského přízvuku zašeptá:
„To nesmíš…“

A teď bylo kalné ráno kalného dne a ona stála na mostě. Jenže pod ním netekla voda, ale křižovaly se opuštěné uličky mezi omšelými skladišti.
Bezútěšné místo.
„Tady bys neměl zemřít…“
šeptá si v duchu a chvějící se rukou pevněji sevře pažbu pistole skryté v kapse dlouhého pláště. Ledový vítr jí rozfoukává stříbřité vlasy kolem hlavy jako svatozář.
Ví, že ho musí zabít. Naučila se smířit s nevyhnutelným.

S prací v Sekci.
S jeho odmítáním.
S klamnou volností a nutností návratu.
S...

Se zradou, když jí prodal za lživou svobodu, kterou ona zaplatila zdravím a on zaplatí životem. Protože Sekce neodpouští.
V dálce se ozvala siréna sanity a jí se vybavila nekonečná řada dní strávených v obluzení, přerušovaném jen tu a tam výbuchy bolesti, když analgetika vyprchala.
Celé měsíce ležela na ošetřovně, v obvazech čekala, až se jí ujmou kožní štěpy na popáleninách a měla čas přemýšlet.
Vybavovala si snad každý okamžik té akce, ale přesto měla neodbytný pocit, že jí něco důležitého uniká…
Věděl, že tam je, když odpálil ten napalm, věděl, že to nestihne. A přesto jí něco nehrálo… Jenže co?
Když se trochu vzpamatovala, ptala se po něm, ale nikdo jí nechtěl nic říct.
Až přišla Madeline a oznámila jí, že zmizel. Mezi mrtvými nebyl…
Shodou okolností se to dozvěděla v den, kdy poprvé pohlédla do zrcadla. Polovina tváře nebyla její.
Měla štěstí. Po dvou letech je stejně zdatná jako dřív.
A jeho našli.
A jí dali šanci se pomstít.
Jen kdyby ta pomsta nebyla tolik hořká…
Dveře skladiště se otevřely, vyšel ven.
Díval se přímo na ni a ona v jeho očích viděla smutek. Nemohla z něj spustit oči, příliv nečekaných citů ji málem porazil.
Vytáhla zbraň a pomalu ji zvedla.
Pomalu, dávajíc mu šanci vystřelit jako první. Tím by se mnoho vyřešilo. Alespoň pro ni...
Smutně se pousmál a dal ruce od těla.
Šel přímo k ní a když byl blízko, viděla šok v jeho očích a pochopila, že spatřil detaily jejího obličeje. Věděla, co vidí. Věděla, co s ní napalm provedl.
Lítost vystřídal v jeho pohledu smutek a něco , co nemohlo být nic jiného než… Láska..?
Nemohla to udělat. Spustila ruku.
„Udělej to, prosím," řekl potichu.
V tom okamžiku, když uslyšela jeho hlas, si náhle vzpomněla.

Dlouhé chodby v podzemí, Michael upevňuje poslední nálož. Náhle se k ní otočí a říká:
„ Utíkej Nikito. Máš dvě minuty, pak to odpálí. Na nic nečekej a běž!“
„Ale ty dokumenty…"
„Běž!"
Utíkala o život, oslepená slzami. Ale výbuch přišel příliš brzo…

Pochopila. Ona měla tehdy zemřít, ale ne proto aby Michael mohl utéct. To Oni chtěli její smrt. Věřili, že je Michael poslechne a nechá ji tam. Ale on Je zklamal, dal jí šanci a utekl. Aby pronásledovali jeho a ji nechali.
A věděla také, že musí střelit. Pokud by ho dostali do rukou, její utrpení by bylo slastí v porovnání s tím, co by čekalo jeho. Viděla v duchu „anděly bolesti“ s tváří účetních, slyšela, co se ozývalo z cel, když pracovali, a uklízela to, co po nich zbylo. Tahle smrt byla alespoň milosrdně rychlá.

Celou dobu se jí díval do očí, dokonce i když už ležel bez života na zemi.

Kdysi dávno se jí zdál sen. Tady pod mostem netekla řeka a ruce ležely v kaluži krve na zemi, ale přesto jí nepřišlo nic patřičnějšího…

Jediným plynulým pohybem se přehoupla přes zábradlí…

-1. Kapitola || 1. Kapitola

The last fight of Nikita